Kentico jsem začal stavět jako jednočlennou firmu

Původně jsme se s Petrem sešli, aby mi povyprávěl příběh o vzniku Kentico, který povídá nováčkům. Ale nějak jsme se zapovídali a místo krátkého článku vznikl rozhovor, který má rovnou dva díly. První část jde do historie, ta druhá pro změnu do budoucnosti. 

S jakou vizí jsi před 12 lety zakládal Kentico

Žádná velká vize na začátku nebyla. Chtěl jsem dělat na něčem, co mě bude bavit. V době, kdy jsem o tom začal přemýšlet, jsem byl zaměstnaný jako produktový manažer v jiné firmě.
Nijak jsem tehdy neskrýval svůj nápad a probral jsem to i s vedením. Ale tehdy to nezapadalo do jejich byznysu a zároveň bylo i problematické, že by produkt potenciálně konkuroval Microsoftu, což byl tehdy jeden z jejich hlavních zákazníků. 

Neodradilo tě, že v tom neviděli onu příležitost na trhu

Ne, vůbec. Prostě jsem si řekl, že zkusím založit vlastní firmu. Jedna z motivací tenkrát byla i to, že jsem v té době hltal články o relativně novém trendu, jednočlenných firmách, které vyvíjí nějaký software. Moc se mi ten koncept líbil. Určitě znáš Total Commander. To je příklad produktu, který od píky naprogramoval jeden jediný člověk, který ho zároveň prodával. Dokonce ještě v roce 2004, kdy jsem si kupoval první licenci do firmy, psal jsem si přímo s ním. Ten program tehdy používala spousta lidí po celém světě – a stál za tím jen on sám. Říkal jsem si – oukej, když se to dá dělat takhle, tak to taky zkusím. Postavím CMS formou jednočlenné firmy a časem se uvidí, jestli najdu nějaké další nadšence, kteří se ke mně přidají.

Měl jsi na papíře nějaký plán

Tím, že už jsem předtím dělal produkťáka a měl jsem za sebou několik produktů, které jsem spouštěl, neměl jsem žádné velké iluze o tom, že to bude hned a skvělé na první dobrou. Ale věděl jsem, že do začátku je potřeba udělat něco jednoduššího a co nejrychleji to začít ukazovat zákazníkům. Získávat zpětnou vazbu a podle toho produkt upravovat. Takže jde vlastně o to samé, čemu se dneska říká MVP – Minimum Viable Product. Ale tehdy tenhle termín ještě neexistoval. Šel jsem touto cestou, bez velkých plánů a snů o velké firmě. 

S jakým kapitálem jsi tehdy Kentico zakládal

Měl jsem našetřené peníze z předchozího zaměstnání. Celkem to bylo 400 000 Kč. Polovinu jsem si nechal bokem, abych měl na nájem a na jídlo. Druhou polovinu jsem vložil do firmy, abych mohl pokrýt běžné výdaje a mohl si vyplácet povinnou minimální mzdu, která byla tehdy přibližně 5 tisíc měsíčně. Měl jsem těsně po škole a bydlel jsem na privátě s dalšími 3 lidmi. Prostě klasický studentský život. Vlastně to byla taková pozitivní motivace. Vytvořil jsem si sám na sebe dost velký tlak, abych produkt začal co nejdříve prodávat.

Kdy sis uvědomil, že musíš přibrat další lidi

To nebylo ani tak tlačené tím, že bych to musel udělat. Ale chtěl jsem vylepšit produkt. Měl jsem spoustu plánů a sami zákazníci začali přicházet s nápady, jak Kentico vylepšit. V přímém přenosu jsem sledoval, že čím rychleji jim vylepšení dokážu dodat a jsem schopný reagovat na to, co chtějí, tím rychleji roste počet zákazníků.

Bylo jasné, že pokud zrychlím vývoj tím, že přiberu lidi, budu mít taky stabilnější byznys. Chtěl jsem najmout jednoho šikovného vývojáře, ale musel jsem se poohlédnout po studentech. Nemohl jsem si dovolit seniora nebo se přetahovat s firmami o někoho zkušeného. Tehdy to ani nebylo sexy pracovat ve start-upu. 

A jak to dopadlo

Úplně jinak, než jsem zamýšlel. Nejdřív jsem našel jednoho hodně šikovného studenta. A pak se přihlásil ještě jeden zajímavý kluk. Ten kluk měl kamaráda a chtěl po mně, aby s námi pracoval taky. A nakonec jsme skončili u toho, že jsem najal 3 lidi. A ti dva ani pořádně neuměli programovat v .NETu, takže jsem s nimi seděl každý den od rána do večera a učil jsem je všechno, co jsem tehdy uměl.

Jsi s nimi ještě v kontaktu

Nojo, jeden z nich je pořád ve firmě a je to náš CTO :)

Odkud jste tehdy pracovali

Od začátku jsem měl pronajatou kancelář. Jednak proto, abychom se někam vešli, ale taky proto, že se znám a jinde bych se nesoustředil na práci. Byť jsem neměl peníze, každý měsíc jsem platil pět tisíc za prostory. Dalo by se říct, že jsem tam skoro bydlel. Šel jsem tam v sedm ráno a odcházel pravidelně kolem desáté večer. S prvními zaměstnanci jsme se pak přestěhovali do malého rodinného domku, ve kterém jsem zároveň i žil.

Zažil si tehdy nějakou krizi, kdy sis říkal, že to raději zabalíš

Nebyl jsem nervózní z toho, že bych s tím produktem neuspěl. Ale trpěl jsem, že nevyděláváme žádné peníze. Byl jsem zvyklý, že dřív má práce přinášela výsledky. A najednou se nic nedělo. Pamatuju si, jak jsem šel jednou do kanceláře, tak 4 měsíce od založení firmy, a potkal jsem na ulici člověka, který zametal chodníky. A říkal jsem si – sakra, ten se má. Zametá a má za to peníze. Jo, bylo to frustrující období, to přiznávám. 

Kdy se to zlomilo

Asi 5 měsíců od založení firmy jsem získal úplně prvního zákazníka. Byli to Gibson Musical Instruments z USA, kteří si nás tehdy našli na internetu, v nějakém produktovém katalogu. Byla to velká náhoda, tehdy jsem neměl peníze na nějaké velké kampaně. Vlastně ani pořádně nerozuměli tomu, co chtějí a jak to budou používat. Ale získal jsem si je zejména proto, že jsem byl ochotný se jim věnovat a pomáhat. 

Nepřišlo jim divné, že poptávají firmu o jednom člověku kdesi v ČR

Na to se mě nikdo neptal, i samotný nákup produktu byl poměrně amatérský. V reálu to vypadalo tak, že jsme si různě volali a já jsem pomocí sdílených obrazovek učil jejich programátory používat Kentico. To byl start. Začal jsem sbírat zpětnou vazbu, postupně vylepšoval produkt. Zákazníků, kteří byli ochotní platit, začalo přibývat.

Jak byla tehdy nastavená cena

Ze začátku jsem vycházel z toho, že tvořím nástroj pro vývojáře, ne komplexní řešení. Takže jsem Kentico prodával za řádově stovky dolarů. Nejlevnější licence stála kolem 200 dolarů, pokud si dobře pamatuju. Ta cena s sebou přinášela výhody i nevýhody. Výhodou bylo, že jsem nemusel řešit typické manýry a bariéry větších společností – jsme velká firma, kupujeme složitý software a chceme, aby na druhé straně byl ověřený dodavatel. Prodával jsem většinou programátorům, kteří si o tom všem rozhodovali po svém. Bylo jim jedno, že jsme z Brna a máme jednu kancelář. 

Uvažoval jsi tehdy o investorech, kteří by nasypali peníze do rozvoje firmy

Ne, vůbec. Dneska je to skoro automatické, že každý start-up hned uvažuje tímhle způsobem, ale tehdy to bylo úplně jinak. Jednak se v ČR investoři prakticky nevyskytovali. A když už, tak ty šance byly naprosto minimální. Popravdě musím říct, že mě to ani nelákalo.

Proč ne

Šlo to proti mému způsobu uvažování o byznysu jako takovém. Chtěl jsem dělat na věcech, které mě budou bavit a zároveň nad nimi budu mít kontrolu. Věděl jsem, že chci budovat něco, co bude dlouhodobě udržitelné. Když jsem zakládal firmu, chtěl jsem rozhodovat sám za sebe. Bez toho, abych se někomu musel zodpovídat, proč dělám to či ono.

Takže jsme rostli postupně – firma i produkt. Krok za krokem. Začali jsme řešením pro jednotlivce, dnes máme škálovatelný produkt, který využívají obrovské nadnárodní firmy. Ten postupný růst s sebou samozřejmě nese i nevýhody. I dneska občas bojujeme s tím, že máme image malé firmy, která dělá malá řešení. Na trhu je poměrně těžké změnit to přemýšlení lidí, že jsme se hodně posunuli a jsme někde jinde. Ale pracujeme na tom. 

Je něco, co bys udělal už na začátku jinak

Jsou věci, které bych se zkušenostmi, které mám teď, prostě vyřešil jiným způsobem. Ono se to zpětně snadno říká, že bych to udělal jinak. Ale nebýt těch chyb, nebylo by poučení z nich :) Svému mladšímu já bych poradil, aby se naučil dříve delegovat práci. A aby hned zkraje najímal zkušenější lidi. Na začátku jsem neměl dostatek financí a nemohl jsem si dovolit zaplatit nějakého supermana. Přiznávám, že to zbrzdilo rozvoj firmy. Museli jsme si na věci přicházet sami – metodou pokus omyl. 

A z hlediska produktové strategie

Tak tam by toho bylo spoustu. V jednom momentu jsme se dostali do začarovaného kruhu, protože jsme se snažili splnit všechna přání zákazníků. Zašli jsme s tím až moc daleko a začali jsme dělat věci, které nezapadaly do naší firemní strategie a už z principu bychom je neměli dělat vůbec. Protože zákazníci, ti by si samozřejmě přáli i hodinky s vodotryskem. A my jsme měli v tu chvíli říct – hele, my vyrábíme hodinky, ne vodotrysky. Do toho už bych se dneska nepouštěl, rozkročením do šířky ztrácíte směr a specializaci. Zpětná vazba je důležitá, ale vždycky je potřeba zohlednit i ten byznys. 

Změnil se za tu dobu tvůj postoj k investorům

Nezměnil, ani v dnešní době bych do toho nešel. Nedovedu si představit, že bych měl nad sebou někoho, kdo mi do byznysu bude kecat. Že se budu muset zodpovídat, jestli jsme splnili plány prodejů, zisku a podobně. Jediní lidé, kterým se my jako Kentico zodpovídáme, jsou naši zákazníci. 

Přečtěte si pokračování rozhovoru. 

Poznámka na okraj: Autorkou rozhovoru je Maru Kortanová (Pábení), která s námi spolupracuje a pomáhá nám čas od času s texty a obsahem v češtině.